Lidomorna - Černá věž

Pohled na závěr kaple svatého Ducha a Černou věž z druhého nádvoří

Kdyby bylo možné udělat rozhovor s budovou, v jindřichohradeckém zámku bychom jako první vyzpovídali Černou věž. Za svůj více než osm set let dlouhý "život", totiž "přihlížela" událostem, o jejichž skutečném průběhu si můžeme přes clonu mnoha století mnohdy učinit jen nejasnou představu.

 

Lidomorna – Černá věž

Současné pojmenování nejstarší stavby jindřichohradeckého zámku je záležitostí 20. století. V minulosti se jí říkalo velká věž, okrouhlice nebo hláska. Také byla pro jeden z účelů využití nazývána hladomorna nebo lidomorna.  Stavbě vysoké 32 metrů je přes 800 let.  Byla postavena jako útočištná, tedy sloužící jako jedno z posledních možných útočišť pro obránce v případě, že by se dobyvatelé hradu dostali přes dvě nebo tři hradní brány. Poslední brána chránící vstup do III. nádvoří se až do renesančních přestaveb zámku nacházela v dnešním druhém nádvoří před černou věží.

Do věže se původně vstupovalo jediným vchodem ve výši 13 metrů, a teprve z této výšky směřovaly a i dnes směřují schody na vrchol věže. Aby mohla věž plnit účel posledního útočiště, nebyla s ostatními budovami stavebně spojena. Přístup ke vstupu ze sousedního paláce zajišťoval lehký padací mostek nebo jiná snadno odstranitelná konstrukce. Spodní část věže byla využívána pro uložení zásob potravin a vody. Věž byla trvale připravena k delšímu přežití obránců.

Nejpozději během 15. století se spodní část začala využívat jako vězení. Vězně bylo nutné na „dno“ stavby spustit. Nejednalo se o prostorný žalář. Jediná stěna stavby je od základů až do výšky 20 metrů silná 4 metry. Průměr věže je něco málo přes 10 metrů. To ponechává uvnitř (až do výšky 20 metrů) okrouhlý prostor široký zhruba dva metry.

 

 

Ve věži byly vězněny také dvě známé postavy českých dějin. V roce 1439 to byl Zikmund Děčínský z Vartenberka, svárlivý český šlechtic, který v komplikované době Husitských válek vícekrát změnil stranu, za níž bojoval. Po korunovaci krále Albrechta Habsburského byl obviněn ze zrady a uvězněn Menhartem II. z Hradce. Je jediným vězněm, o němž je známo, že ve věži skonal. O necelé dvě desítky let dříve, 29. ledna 1421, zde byl vězněn známý táborský kněz a jeden z vůdců radikálních husitů Martin Húska. Vbrzku byl na přímluvu táborských propuštěn a převezen do Tábora. Nežil však dlouho. Ještě téhož roku 21. srpna byl v Roudnici nad Labem velmi nepříjemným způsobem popraven.

 

 

Využití úzké prostory v přízemí věže pro vězení pokračovalo i později. Spouštění vězňů do přízemí patrně kladkostrojem nebo vrátkem mohlo být pracné. Ale možnost, že by se jim ze dna věže podařilo uprchnout, byla velmi nepravděpodobná. Teprve roku 1784 byl v úrovni přízemí vylámán do věže další vchod. Prostora byla dále zmiňována jako „arrest vor die widerspänstige unterthanner“ (sic), tedy vězení pro vzpurné poddané. Posledními stálými obyvateli věže nebyli vězni, ale dva ruští medvědi, které si ze svých cest přivezl Jaromír Černín (1818-1908).